Vteřina blízkosti. Jak ji nepřehlédnout?

Mám kamarádku z dětství, fajn ženskou. Ta kamarádka má Dianku, dvouletou princezničku s mandlovýma očima. A Dianka s mamkou to spolu mají těžký. Dianka je totiž živá holčička, zatímco její maminka „učitelské dítě“ se vším všudy.

Sama vyrostla na instrukcích, co může, co nemůže, co musí, co nesmí, co má a nemá dělat, aby byla hodná holčička… No a teď, i když ani nechce, to nějak automaticky hrne dál na Dianku. Načež Dianka vypíná.

Někdy je na ní úplně vidět, že co mamka říká, k ní vůbec nedoteče. A někdy, někdy už mi přijde, že před těmi neustálými instrukcemi utíká do sebe. Někam do svého světa, kde se může odpojit a schovat.

A maminka se snaží a snaží a připadá si už někdy celkem zoufalá, jak ji ta malá vůbec neposlouchá. Nějak jsou v tom ztracené obě.

Minule, když ke mně přišly na návštěvu, to ale bylo jiné.

Moje dcerka ještě po obědě spala, a tak se Dianka začala shánět po naší Fany. Fany je psí babička. Hodně stará, už ani nenajde misku. Takže u ní musíte stát a pořád dokola jí tu misku strkat pod čumák, aby se vůbec nažrala.

Nabídla jsem Diance: „Fany má teď taky oběd. Tak ji můžeme spolu nakrmit. Chceš?“ Všimla jsem si, jak se Diančina máma napjala. Okamžitě začala holčičku instruovat:

„Hezky tetě pomoz, Dio, a opatrně na pejska, víš, že je Fany nemocná, tak dávej pozor, a nepřekážej tetě, dělej jenom, co ti řekne, pomalu, ano…“ 

Myslela to dobře. Ale těch vět bylo najednou tolik, že mi z nich drnčela hlava. Začaly se slévat do podivného šumu, který už vlastně nic neříkal, jenom hlučel.